Báječní muži a žena na vzduchových lodích (Jugoslávie, červenec 2007)

Intro

Že je Kostěj horolezec, to ví dnes už každé malé dítě. Ale že je i mořeplavec, to by mohlo někoho i překvapit. Proto si přečtěte příběh, ve kterém se Kostěj vypracuje z pouhého plavčíka přes kormidelníka až na kapitána a dokonce i korvetního admirála.

Všechno začalo tím, že každý občas potřebuje aspoň na čas něco zásadně změnit. Řeší se tím různé situace našich životů a ani Kostěj není vyjímkou. Proto se dal dohromady se starým mořským vlkem Valym a jako plavčík s ním ovládl povodí Sázavy. No a s jídlem roste chuť, takže Valy sestavil jídelníček čtyř jugoslávských řek - Una, Vrbas, Neretva a Tara, a přizval k vlajkové Pálavě ještě těžkotonážní Colorádo z doků Vodáckého ráje (na Smíchově). Do něho se naskádali Dan, Pinďa, Martina, Kovec, Radek a Kozel z Popovitz. Protože léto proběhlo ve znamení práce a ke psaní jsem se dostal až s odstupem, podám spíš střípky faktických informací, o našich heroických výkonech se můžete dozvědět sami od místních lidí, když si divokost tamějších řek pojedete okusit sami.

Cesta Tam

Fakta

Přes Vídeň, Maribor a Zábřeh se dostanete za nějakých 11 hodin až do Bihače na řece Uně. Dálniční poplatky vyšly na 20E na auto, benzín postupně zlevňuje a až na Rakousko je levnější než u nás.

Příhody

Snad ještě nic, Valy zredukoval zásoby Kozla a upadl do cestovního komatu, Radek neredukoval, odpadl rovnou. Vypil jsem dva RedBully a udělalo se mi zle tak, že jsem na spaní nepomyslel az do pozdního rána. Po sjezdu z dálnice jsme odbočili do polí a v opuštěné dědině se dospali.

Una

Je to pěkná krasová řeka, která i v červenci má vodu na líný sjezd raftem. Nicméně vodácky zajímavé prahy střídají dlouhé klidné úseky (takzvané oleje ;-). Voda je průzračná, stejně jako i v ostatních řekách, a často hluboká. Jeli jsme tři etapy - první divoká od Strbačkeho Buku vyžaduje offroad přístup, který boleslavskému HTP modelu úplně neseděl. Oficiálně je vyžadováno povolení, což jsme se dozvěděli až na místě. Nicméně je možné se bez problémů přidat k nějaké skupině - lidé tu jsou vstřícní.

Druhá etapa začíná pod elektrárnou v osadě Kostela. U startu je možné přenocovat, je zde i stánek s obsluhou (mají tu i pivo, na muslimskou zemi překvapivě). Etapa je to krátká ale vydatná a bez olejových míst.

Třetí etapa je 25km průjezd otevřeným kaňonem Grmuša, který navazuje na předchozí etapu. Je dlouhá a čekání na rychlejší vodu se někdy docela protáhne. Ale jako rozplavba to spatné není. Kilometráž řeky se dá najít na raft.cz nebo od nás .

Příhody

Moc si toho nevybavuju, ještě jsem dospával cestu. Člověk ale nezapomene kontrast, kdy na jedné straně stojí příjemní lidé a na druhé straně všudypřítomná minová pole a vypálené domy ve vesnicích.

Vrbas

Fakta

Zhruba 30km nad Banja Lukou začíná systém přehrad a přes pohádkové okolí je řeka nepoužitelná. K dispozici je tedy asi posledních 20km soutěsky, na jejímž začátku je nádjerná peřej Bialy Buk a na konci je slalomová dráha, která má za sebou i světový pohár v raftingu. Na to jsou místní vodáci obvzláště pyšní. Díky přehradě má řeka vodu po celý rok, jen regulace jsou takové, že voda teče pořádně od půlnoci tak do deváté ráno. Na sjetí celého úseku je proto dobré si přivstat. Ze sportovního hlediska je nejcennější Bialy Buk a posledních 8km před raftařským klubem Kanjon , kde vás rádi přivítají a nechají přespat. Nicméně, spát se dá i podél řeky, nejlépe asi 8km nad centrem na louce u vody. Kilometráž k Vrbasu nemám, ale něco se dá přečíst na stránkách klubu.

Příhody

Ze vřelého přijetí jsme byli tak paf, že jsme nechtěli zůstat dlužní a krom večerní spotřeby na baru jsme si lehkomyslně domluvili průvodce na zdejší canyoning. Čekal nás tak průstup sice pěkným kaňonem, jenže jím protékala stoka z vesnice umístěné o kousek výše. Každé širší místo kaňonu tak bylo zaplněné nějakým bordelem. Že jsme z toho něco nechytili, považuju za malý zázrak. Opakování velmi nedoporučuju, to se raději zavděčte tím, že vypijete celý bar.

Neretva

Fakta

Asi 30 km úsek vedoucí hlubokou a úzkou soutěskou, kde je řeka vměstnána mezi dvě kolmé stěny. Za velké vody je sjezd zřejmě i docela obtížný, za malé je to docela svižný průjezd fantastickým prostředím s trojkovými kousky. Navíc ve zcela opuštěné krajině s místy, kde můžete strávit nějaký ten čas blbnutím ve vodě. Ze všech řek na mě Neretva zapůsobila nejvíce.

Na Neretvu jsme přejížděli z Vrbasu, trvalo to docela dlouho a večer za tmy se místo k přespání kvůli všudypřítomnému minovému nebezpečí nehledalo snadno. Nakonec jsme skončili u jezera Boračkov kempu, cena 2E na osobu. Lze jedině doporučit. Splavili jsme úsek z Glavatičeva do Konjice, kilometráž řeky se dá najít na raft.cz nebo od nás .

Tara

Tara je legendární řeka směřující přes národní park Durmitor k bosensko-černohorské hranici. Cestu si razí horami, v nichž vyhloubila údajně největší evropský kaňon. Její běžné splavení z hranic národního parku k soutoku s Pivou je dvoudenní a vyžaduje povolení. To vám vystaví za nějakých 60E na osobu u obvyklého výchozího bodu - vořišťě nad osadou Durdeviča Tara. Vodu na cestu brát nemusíte, kaňon má spoustu vyvěraček a boční potoků s pitnou vodou.

První část kaňonu je pozvolnější s občasnými peřejemi, plážemi a skalními úžinami. Řeka vám tu dá čas obdivovat nádherné okolí a taky možnost na chvíli příjemně relaxovat. Zhruba uprosřed je kemp s kontrolou povolení, zde se obvykle přesává. Pokud tu projedete před pátou, tak můžete spát někde v kaňonu nadivoko, což vzhledem k tomu, jak příjemní v kempu byli, doporučuju.

Spodních asi 15km je strmějších, řeká vás koupe téměř bez přestání trojkovými vlnami. Provoz je tu větší, úsek využívají raftařské společnosti k dobrému výdělku. Na pálavě je už třeba trochu zabrat. Přesto nebo právě proto je první myšlenka na konci kaňonu popadnout loď a dát si to celé znova. Kilometráž řeky se dá najít na raft.cz nebo od nás .

A když už se člověk pohybuje v oblasti Durmitoru, určitě by si neměl nechat ujít hory samotné - skalnaté vrcholky vyrustající z náhorního plata, na kterém jsou roztroušené malé farmy. Na nich se dá přespat stejně jako za hubičku nakoupit sýry, které celému zážitku dodají další dimenzi.

Příhody

O Danovi

Dan při posledním skákání do vody neměl formu a nedařilo se mu dotočit z nějakých tří metrů salto. Tara mu nabídla možnost si to zkusit z výšky větší, z nějakých osmi metrů. A co by člověk neřekl, ani to nestačilo. Než se zvedla vodní tříšť, mysleli jsme, že ho budeme muset nabírat sítem, jenže kdepak, z oparu vylezl Dan celý a rovnou k druhému pokusu. Na to už jsem neměl žaludek, nicméňě podle výsledné vlny soudím, že tentokrát se mu to už povedlo.

O Slavkovi

O Slavkovi jsme se dozvěděli uz v Žabljaku s tím, že se u něj dá lacino kempovat a je to hned u vstupu do kaňonu Tary (přesněji je to hned za hlavniím mostem přes Taru při cestě ze Žabljaku na Pljevlju. Tak jsme se tedy rozjeli k jeho otevřené náruči. Slavko byl v Čechách a Čechům rozumí, umí všechno zařídit (povolení, restauraci, oheň) a ví, kde je nejlevnější pivo. Všchno to vás nepřijde dráž než když si to vyřizujete sami a navíc k tomu máte kemp zadarmo. Když jsme si za nějakých 80E dohodli i dovoz z druhého konce kaňonu (což je bratru 3 hodiny cesty), vypadalo všechno růžově jak v sovětském filmu.

Bohužel, jen do doby než po příjezdu Valy zjistil, že mimo jiné zapoměl naložit vestu s klíčema od auta. A to v předvečer odjezdu.

Nevím, jak je to možné, jeden by řekl, že to celé tak zorganizoval, ale už tu stál Slavko s další ferovou nabídkou - 100E a všechno zařídí - má na druhé straně známěho, rovnou mu zavolal a zjistil, že vestu opravdu našel. A tak slovy klasika - nejlépe vydělá ten, kdo dává zadarmo. Všechna čest.

Cesta Zpátky

Fakta

Ze Žabljaku přes Maďarsko nám to trvalo asi 16 hodin. Jízda dlouhá ale aspoň ze začátku je na co se dívat.

Příhody

V souvislosti s Jugoslávií se často mluví o hadech. A ne zbytečně. Ne sice na každém kroku, ale potkáte se tu s nimi často. A někteří už si k lidem vyvinuli přítulnost. V den odjezdu mi jeden takový vlezl do auta. Ze spoda k motoru. Nebyl čas ho šťourat ven, tak v naději, že ho vytřepeme, jsme vyrazili. Asi po 50km se ale naráz objevila jeho hlava uprostřed kapoty. Asi potřeboval ventilovat. Po zastavení zmizel beze stopy za čelní maskou a žádným zaklínáním se ho nepodařilo dostat ven. Tak jsme dojeli na srbsko-černohorskou hranici, domluva s celníly se trochu protáhla a při návratu jsem si letmo všiml, jak had mizí přes odpadlou mlhovku kdesi v trávě. Ne každý výlet má takový šťastný konec.