Muskul a Kostěj na horách

Tak jsme opět vyrazili na hory. Před náma se rýsoval jeden z posledních teplých podzimních víkendů, s náma choroba. Muskul (já, tuto přezdívku jsem dostal od Kostěje za mé brutální přelezy) odjížděl s pocitem, že by se měl radši doma léčit z nemoci a říjnovek, Kostěj (Zdenda, takto pokřtěný němci v Regensburgu, další jeho přezdívka, tam více používaná je Zdenda Morálek, což sedí lépe, vysvětlím později) měl jenom rýmu, kašlíček a strašlivé zážitky z říjnovek, kde večer sám bloudil lesem, stromy pochodovaly proti němu tak, že se z toho poblil.

Předpověd opravdu nelhala, cestou jsme zabloudili pouze jednou, Zdenda už jezdí podle mapy a dokonce jsme stihli dojet do Wilder Kaiseru do 24 hodiny, což je rychlostní rekord na trase Domažlice - Rakousko. Je pravda, že jel extrémně rychle, cestou jsem musel asi třikrát škemrat o pauzu na cigáro, protože z té rychlé jízdy a spořádaných 3 pytlíků bombónů, 1 pytlík pistácií, jedné čokolády a porce lososa mi bylo nějak šoufl. Cestou si hustý horolezec Kostěj vzpoměl, že si doma nechal deku na spaní, ale i přes mé chytré rady, že se pro ní jako vrátíme, jel dál, že to nějak překlepe v mrazáku (rozuměj vyšeptaný starý naprosto nehřejivý spacák).

Dojeli jsme na parkoviště a usnuli. Ráno se mě pokoušel asi dvakrát vzbudit, že prej mu je nějaká zima, ať si s nim povídám. Jenže od té doby, co jsem dostal péřák, spím jako špalek, takže si povídal akorát sám se sebou. Po snídani jsme vyrazili na zhruba tříhodinový nástup pod stěnu. Jak už jsem psal, oba jsme byli celkem nastydlí, takže se nám šlapalo dost těžko, cestou jsme měli halucinace, mě se slušně motala kebule a Zdenda v záchvatech vědomí vymýšlel různé věci. Prý jsem o něm v minulém článku psal, že není romantik, tak se to snažil napravit skládáním poezie. Dokonce mě, znalce literatury, chtěl nabulíkovat, že mi složí nějaké haiku (Haiku je jedna z nejdůležitějších forem tradiční japonské poezie). Já jsem ho hned předběhl a cestou nahoru jsem mu zarecitoval nejznámější haiku o žábě "Furuike ya, Kawazu tobikomu, Mizu no oto" což ve velmi volném překladu pro ty, co neumějí japonsky znamená: Prastarý rybník, žába do něj skočí, žbluňk! Tím jsem ho chtěl povzbudit, ale on na to kontroval, cituji:
"Rudou stromu září,
podzim se již hlásil,
Vidím v loudisově tváři,
jak mu ubývá sil."
což jak sami uznáte mělo "svojí " hodnotu. Takto za palby poezie jsme se dovlekli k nástupu, kde k našemu překvapení nastupovaly do cesty dvě dvojky.

Ta první to vzdala po první délce, možná proto, že to byla hustá délka. Ta druhá dvojka statečně lezla dál a v půlce naší cesty vlezli do lehčí varianty. Do první délky za těžkých 6+ se zakousnul Muskul, kde velmi často používal nadávek na rakouské tvůrce cesty, kteří nějak zapoměli dát pár nýtů navíc. K tomu připojil pár veselých nadávek na zmrzlé prsty a nohy a dolezl na štand. Druhou délku, hustou trojku s obtížema dal Kostěj. Následovala další, ještě hustší za 4, kterou vydrtil Muskul. Pak začínala nejhezčí část cesty, technický traverz v převisu a dolez na štand za 6 A0. Tu Kostěj zkoušel čistě, ale pak mu došlo, že není Muskul, tak to háknul.

Další považuju za nejkrásnější lezení z celé cesty, délka za 6+, ale pro labužníky, dokonce jdou vynechávat nejty. V této délce jsem se rakouským tvůrcům omluvil, že jsem to tak nemyslel. Hned za mnou lezl Kostěj, kterej si dal opět hustou délku za 2. Následovaly další, celkem nudné, husté délky za 7, přičemž Kostěj na mě chtěl hodit nejtěžší část, za 7+.

To jsem se ale nenechal a vyslal jsem Kostěje vpřed prvního, protože jsem dál nemohl. Bolely mě nohy z lezeček a když jsem ten krásný polotraverz za nic viděl, chtělo se mi zvracet. Kostěje nohy nebolely, protože si srabácky sundával lezečky na každém štandu a tak lezl. Docela sranda ho pozorovat, jak si pod fousama brumlá "to musim urvat...jééé, vole vono to drží", "Muskule, jak dál?", já na to "furt po nejtech a chyť tu škrabku na spoďáka a cvakej skobu ne?" To sem mu poradil, urval milou škrabku a hodil tam celkem slušný dveře. Už jsem myslel že poletí, ale asi se musel zaháknout nosem a nespad. Kostěj je teď hustej práskač, protože to nebylo za 7+, ale tak za 8- a dal to čistě. Dál už jsme nelezli, protože tam byly jenom trapný dýlky nahoru a radši jsme za světla sestoupili. Během sestupu do mě Zdenda hustil další takzvanou poezii, cituji: "Slunce už zapadá, jdeme dolů, to mám ale hlad" (pozn. cenzora - to není Zdendova poezie, ale nějaký plagiát!), co vám budu povídat, radši sem poslušně šlapal dolů.

Jen co jsme došli k autu a přejeli o kus dál, Kostěj dostal bezva nápad, že se musí vykoupat v potoku. Potok byl téměř zamrzlej, když sem to viděl, byl jsem tak nervózní z toho, že tam bídně zmrzne a musel jsem si dát cigáro. Kostěj přežil a jeli jsme do Karwendlu. Když jsme dorazili, ukuchtil jsem báječný kuskus se zeleninou. Zdendovi to moc nesedlo, nechápu. No, je pravda že té soli tam bylo dost, ale potřebovali jsme přece sůl na další výstup no ne? Zapíjeli jsme to vínem a šli spát. Já do péřáku a Kostěj do mrazáku. Už během mého usínání jsem zaslechl, že složil zase nejaké haiku, matně si vzpomínám:
"Ve spacáku zima se zabydlela,
mé tělo prolezla zcela,
i duše tuhne zvolna, jeje,
když z péřáku na mě se loudis směje".
mě pobavilo a usnul jsem. Ráno, když jsem se probudil, Zdenda čile připravil snídani a zase jsme šlapali nahoru. Pamatuju si, že minule jsme to s Davidem a Helou šli asi dvě hodiny. Tentokrát jsme tam vyběhli nečekaně za hodinu. Nechápu jak je to možný. Jsme holt hustý běhny-lezci. Měli jsme vybranej jarní pytel, kdy nám v páté délce do lezení přišla bouřka, tak jsme ho sundali. Docela pěkná cesta, kde jsem si zkousnul husou délku za 4, kde jsem bojoval asi 1/2h. Hladká 40m plotna bez jištění, fuj. Tam jsem rakouské tvůrce proklel a nakonec jsem to dal. Celkově ta cesta byla asi za 7-, Kostěj se zas předvedl a zabloudil v jedné délce. Kdybych ho radou nezachránil, bídně by zhynul.

Cestou zpátky se už nic moc veselýho nestalo, ještě v pondělí jsem v Juře dal nějaký hustý přelezy, ale o tom jindy. Jo fotky nebudou, protože Kostěje přepadli v Lisabonu a ukradli mu foťák. Ale byl statečný a přemluvil zloděje aby mu vrátil alespoň paměť. kartu a baterky. čau šulíni a koukejte psát články.

Suma sumárum: W. Kaiser: Sonneck 2260m, Hazo Fantastika, 400m, 7+

Karwendel: Sonnjoch 2457m, Faszinosum Karwendulum, 320m, 7-