Zpráva z Dolomit (18.7. - 23.7. 2005)

Dolomiti pro nás vždycky představovaly určitou konstantu pro letní měsíce. Kámen na pohled chatrný přesto pevný, členitá skála svádějící k bloudění, vetché a vzácné jistící body, počasí stabilně špatné, to vše vábilo dobrodružstvím týdny před pobytem a sloužilo jako námět ke kletbám týdny po něm.

Letos poprvé jsme vybočili ze zajetých kolejí. Rozhodli jsme se pro jistotu pobytu na chatách, načež přišel týden pěkného počasí. Vyrazili jsme ve dvou s novozélandským bráchou Petrem s tím, že v Bolzanu se k nám přidá Mike, který do Evropy přijel z Austrálie na roční dovolenou. Představa lezení ve třech se mi od začatku nelíbila, ale poté co Petr po zvyku zaplnil auto všim možným, jsem rezignoval. Zřejme si neuvědomil, že v Evropě je možné nakoupit už téměř všude, ale co, aspoň budou pěkné fotky.

Protože Mike měl dorazit až v neděli večer, zastavili jsme se cestou ještě na rozlezení v Kaiseru. Na jaře jsem si tu všiml trojdékové mírně převislé spáry, která představovala logické a elegantní narovnání Alte West Wand na Bauernpredigtstuhl. No a protože nástup je celkem krátký a sestup jsem již znal, ideáně vyplňovala prázdné odpoledne.

K nástupu je třeba dojet z Ellmau k chatě Wochenbrunneralm. Poslední kilometr je placený, ale ještě se mi nestalo, že by tam někdo vybíral. Z nejhornějšího parkoviště (mimochodem je tu pěkné koupání v potoku) vede cesta na Gaudeamushuette a dál k sedlu Ellmauer Tor. Stěna je posléze dobře patrná.

Cesta se jmenuje Lucke-Strobl Riss, obtížnosti 7- a odpovídá místnímu standardu bezpečnosti - štandy jsou nýtované a postupové jištění je směsí skob a nýtu tak, aby se člověk bál tak akorát. Takže se dá lézt jen na expresky, občas nějaký ten střední friend pomůže. Spára je mírně otevřená a spíš než technika se uplatní síla, jak už je na vápně zvykem. Nicméně, u klíčových míst je třeba trochu i přemýšlet. Topo je tu . Sestupuje se slaněním podél západní hrany (Rittlerkante), 35m, 61m, 50m, 20m a zbytek se pohodlně dojde.

Večer jsme nabrali Mikea a protože předpověď na pondělí nebyla zrovna nejlepší, vybrali jsme si oblast s kratšími cestami, konkrétně Passo di Sella. Přímo u sedla (500m směrem do Val Gardeny) je chata patřící CAI, kde je možné přespat za 10E (a dát si za další 3E i sprchu, pro ty, které to snad může zajímat). V pondělí vstáváme poněkud později, předchozí cestování se na nás chtě nechtě podepsalo a v sedle se již připravuje armáda horolezců. To se zdá nemilé, ale nakonec do věhlasné Messnerovy cesty severní stěnou Druhé věže Selly nastupujeme jako jediní.

Cesta je klasifikována jako 6-, ED-, což zpočatku vypadalo trochu rozporuplné. Rychle jsme ale pochopili, že ED- je dáno (ne)možností jištění a na 10-15m runouty v kolmé až mírně převislé stěně je třeba si zvyknout. A to je možné celkem snadno, protože linie cesty vede skálou plnou velkých a pevných děr a kapes. Je tedy jen nutné sledovat topo , aby člověk neztratil úplně nit. Z vrcholu se krátce sestupuje (pokud se chcete vrátit k nástupu je třeba po chvíli vystoupit do sedla mezi Druhou a Třetí věž a odtup slanit (40m, 60m, 60m). Sestoupili jsme akorát ve chvíli, kdy začínala tradiční odpolední bouřka, nicméně tento týden první a poslední.

Druhý den vstáváme dřív, přece jen to ve třech jde pomaleji a po včejší zimě v severní stěně vybíráme jižní stěnu Piz Ciavazes, který tvoří 500m bariéru na jihu masivu Selly. Cesty ale vedou jen do poloviny, kde je velká police, zřejmě kvůli vrcholovým sutovým svahům. V této stěně vede cesta se slavným 90m traverzem. Ne, že bych rád traverzoval, ale toto bych zkusil, no kluci nechtějí, a tak se shodujeme na elegantní linii Schubertovy cesty. Jméno Pita Schuberta je zárukou bezpečného lezení, v čemž nás utvrzují nýtky na štandech. Cesta spárkami a stěnou v mnohém připomíná Messnera, jen jištění je podstatně častější a expozice menší. Obtížnost 6, ED- a topo je tady . Sestup vede podél police směrem k Passo di Sella. V závěru je možné slanit 2x20m, ale kdo nechce, najde si pěší alternativu.

S pocitem, že jsme již dobře připraveni na něco vážnějšího přejíždíme na Tre Cime. Přepověď na druhý den je dokonalá, celý den stabilní počasí s jemným vánkem. Využíváme toho a zbrojíme na Comiciho cestu severní stěnou Cima Grande.

S vědomím, jak je cesta populární, vstáváme o čtvrté a rychle vyrážíme, zatímco ostatní ještě sní. Kupodivu u nástupu je již německá dvojka a jiná již dobývá druhou délku. řadíme se do fronty a za chvíli už pořádně prokřeklí načínáme 250m převislou část stěny.

Sklon stěny má tendenci ustupovat do kolma, takže s každou další délkou se zdá, že už bude končit. Jenže nekončí, co se mění je hloubka pod nohama a intenzita třesení, které způsobuje. Vůbec pocit ve stěně je jedinečný - žádné slabé místo, jako by vám někdo utnul půlku světa. K tomu se přidává všudypřítomná zima a ubohost skob, kterých je sice mraky, ale vetšině je možné věřit snad jen pokud je máte cvaklé nad sebou. Po 8-10 těžkých délkách vám dá cesta na krátko vydechnout. Následují dvě schované a dlouhé délky lehkým terénem a krátký traverz do obrovského kouta. Tady je štand dokonce s borháků. Pokud zde máte štěstí, jako my, tak koutem pouze prokapává voda. Obyčjně jím protéká a kdyz se nedaří, tak je tu prý i led. Po dvou délkách je jeskyňka se štandem, ale, že v něm voda už docela teče, přelézáme o kousek dál k dalšímu travezu a náhradnímu štandu. Tady vás cesta vrátí zpět do expozice, tentokrát ovšem o 200m výš a o dost utahanější. Jediné, co vás může těšit, je to, že na vrcholovou polici zbývají už jen dvě délky. Ty ještě nejsou rozhodně zadarmo, a tak se ručička hodinek zastavuje na 13-ti hodinách strávených ve stěně. To je, krom nepříjemného spoluvisení ve štandech, druhá nevýhoda lezení ve třech. Cesta má obtížnost 7 nebo též 7-, A0 nebo 6+, A1, každému jak libo. Topo, jak jsme to viděli my, je tady .

Sestup s Cimy Grande je celkem snadný, ale je třeba dávat pozor. Pamětníci, kteří vlastní průvodce od M. Packa, by se měli raději držet tohoto popisu. Po vrcholové polici se přejde až co možná nejvíce na východ (je tam velký mužík a bariéra přes cestu). Odtud se slaní z řetězu 40m a 60m. Slaňovat je možné i dále ve stejném směru, ale slanění přes sutové police nedoporučuju. Místo toho je lepší slézt asi 100-150m nejprve mírně v pravo (při pohledu dolů) a pak zase zpět k výrazné věži. Cestu značí mužíci. Od věže je možně slanit (50m) nebo kousek obtížněji slézt a sanit jen 30m, obojí jižním směrem. Následně je třeba sledovat výraznou stezku vedoucí podél police až na jihozápadní hranu Cima Grande. Tady jsou zase mužíci a začína slanění 2x60m. Dejte pozor na lano, nám se trochu kouslo v posledním slanění a než jsme ho vytřepali, naučil jsem se pár užitečných australských slov.

Za tmy jsme dorazili na chatu Auronzo a nechali ze ubytovat za 14E (sprcha tu je dražší, 5E, ale kdo musí, ten si stejně dávno spoří). Na chatě dostenete příjemnou cimru pro šest lidí, dojem můžou trochu kazit turecké záchody.

Ráno jsme si po předchozí dřině trochu protáhli, i tak jsme se po probuzení rozhýbávali jen ztuha. Ale že bylo pořád pěkně, nechtěli jsme den jen tak proflákat. Vybrali jsme si tedy nějakou kratší a lehčí cestu a v poledne byli u nástupu Comiciho cesty jihovýchodní stěnou Punta di Frida. Průvodce kvůli horší kvalitě skály nedoporučoval závěrečnou třetinu cesty, a tak nás čekalo jen 200m ve vyhřáté skále. Začínali jsme právě ve chvíli, kdy ostatní už povětšinou sestupovali, ale počasí slibovalo ještě chvíli vydržet, tak jsme si s tím hlavu nedělali.

Linie cesty je dobře zřetelná již z dálky - v pravé části stěny sleduje zleva žluté fleky a posléze traverzuje do pravého ze dvou velkých koutů (levý je uzavřen převisem). První dvě délky je možné pohodlně spojit, po traverzu ke koutu začíná klíčový usek koutospárou s překvapivě pevnou a pěkně chytovatou skálou. Po 30m je vysací štand, no pro tři nic pěkného, tak jsem to zkusil do další délky a navzdory průvodci bez velkého tahu lana dolezl na pohodlnou polici s dalším štandem. Cesta dál pokračuje dvěma lehčími délkami na rampu, kde se obvykle končí. Obtížnost je 6-, topo i s dolezem vypadá takto .

Sestup sleduje velkou rampu (z vrcholu se prý setupuje jihozápadním směrem až na tuto rampu). Celý sestup je možné jít bez lana, místy je dost exponovaný. Na konci rampy je jedno slanění a sice 40m (ne 20m jak tvrdí Packův průvodce) na poslední polici a po ní do prava (při podledu od stěny) k sutovišti. Možné je slanit na 58m až přímo do sutoviště.

Tím pro mě lezení skončilo, kluci si ještě skompletovali Comiciho hattrick žlutou hranou, kterou jsem lezl svého času s Mamutem, a pak se vydali víc na jih. Ale to jsem už dávno odpočíval doma.

Zdenek