Expedice Uzbekistan-Tadjikistan 2009
Uzbekistán, Tadžikistán a Kostějův stan - 2009
Výpravu do Střední Asie jsem plánoval už několik let, ale až letos dostala konkrétní podobu a jakmile jsem
měl v ruce letenky (obrazně, bo byly elektronické), bylo jasné, že odjíždíme.
Dohromady jsme sehnali skupinu lidí s různými zájmy, takže z původně horolezecké expedice se stala akce spíš
kulturně-sportovní. To nakonec ale taky nebylo na škodu, získali jsme řadu zážitků a o některé se s vámi podělím,
páč tak daleko moc nejezdím a teď nějakou dobu už vůbec nepojedu. No a protože jsme chtěli celou akci nazvat
opravdouvou expedicí, bylo potřeba splnit několik formálních požadavků - rozdělit role, vytvořit
webové stránky a sehnat
sponzory. Naše stránky vůbec doporučuju, když se tam kouknete, pomůžete mi trochu stáhnout sekeru, co mi
expedicí vznikla, ale hlavně je tam spousta obrázků a důležitých informací, kdybyste se tam třeba chtěli taky
podívat.
Kulturní část výpravy trochu odbudu, přece jen jsme tu samí horolezci (nebo aspoň bývali) a zážitků bylo
hodně. Vyrazili jsme z Prahy přes Petrohrad (ne ten bouldristický, ale ten ruský) do Taškentu a v rámci transitu
do Tajikistanu jsme chtěli projít dvě historická města - cestou tam Samarkand, cestou zpátky Shahrisabz. A tím mělo
být hydře kultury učiněno zadost.
Samarkand je velké město vesměs z betonu a hliněných cihel. Mezi tím stojí dvě/tři památky, které určitě stojí za to
vidět - velké mešity a mauzolea okachličkované barevnými mozaikami, jejichž barvu slunce silně zvýrazňuje (potud romantika).
Dál je tu pár dalších, prý rovněž významných, které ale vypadají jako kopie těch prvních. Jinak tu chcípl pes a ne jeden,
za odpoledne získáte všechno, co z města získat lze. My tu strávili ještě noc a pak už valili přes hranice do hor.
A protože Shahrisabz má být v podobném stylu, rozhodli jsme se na zpáteční cestě si raděj prolétnout Bucharu.
Buchara je trochu jiné kafe než Samarkand. Bohužel jsem ji mohli ochutnávat jen po troškách, protože víc nám
dozvuky (obrazně...) přetrpěné střevní chřipky nedovolili. I tak, město docela žije, večerní posezení je příjemné, je tu
sice dost turistů, ale i spousta místních. Město má hezké centrum, kde krom mešit stojí i památky jiných typů - stará
tržiště, hrad, minaret, vše tvoří kompaktní celek. Pár dalších zajímavostí je ještě poblíž. Stálo by zato tu strávit asi
den dva, no jak už jsem říkal, mi měli jen jedno odpoledne a krátkou noc a navíc slabé nožičky.
Taškent je strašně velký, nic v něm není. Přijet, odjet, zapomenout.
No a teď ty hory.
Fanské hory jsou vesměs vápencové pohoří s nejvyšší horou Chimtargou, 5489m (chimtarga v místní
řeči shodou okolností znamená nejvyšší). Jsou známé stálým, suchým a teplým počasím po celé léto, ale to by nebyl Kostěj,
aby i ze zdejších mraků nějakou tu kapku nevymačkal. Takže nám každé odpoledne lilo a večer byla zima... No ne uplně lilo,
a 10 stupnu v 3500m přes noc taky není úplná zima, ale na zdejší podmínky se to tak nazvat dá. No a tomhle počasí jsme
měli ujít asi 60km trek, udělat tři skalní a dva sněholedové výstupy. Tak to vezmu stručně po dnech.
- 1. den (7km) - postupně dvěma auty (první se rozsypalo, sotva zahlédlo hory) jsme prašnou cestou dorazili k alplageru
Artuč a vyrazili ke Kulikalomským jezerům, 2800m. Ta jsou sice přímo pod masivem Chimtargy, ten byl ale v mlze, a tak jsme museli
na pocit z velkých hor ještě počkat. Kolem bylo spousta turistů a vůbec, naštěstí je na planině jezer víc, takže jsme si
našli svoje a byl klid.
- 2. den (10km) - celkem dlouhý a náročný výstup do Alaudinského sedla většinu turistů spolehlivě odradí, takže pak už má člověk
hory skoro jen pro sebe. A podled ze sedla se za námahu víc než odvděčí.
My se dlouho kochat nemohli, v plánu byl prvovýstup severní stěnou hory Severnyj (4027m), který byl v nejistém počasí dostatečně
krátký, aby se dal stihnout. I tak jsme se na vrcholu neohřáli - jednak byla zima a druhak se k nám hnala bouřka. Trochu na
rychlo jsme teda utíkali do sedla a z něj dolů k Alaudinským jezerům (2700m).
- 3. den (6km) - po delším ránu a posezení se správce zdejšího kempu (místní lidé jsou obecně velmi přátelští a milí)
vyrážíme k Mutnému jezeru (3500m), které je centrem zdejšího horolezectví. Nachází se totiž přímo ve stínu Chimtargy a
kolem je několik dalších pětitisícových vrcholů a pár nižších, lezeckých.
- 4. - 9. den - čekání na počasí, útěky před špatným počasím, jeden skalní prvovýstup a jeden sněholedový výstup.
- 10. den (8km) - konečně opouštíme ponuré Mutné jezero a opět s plnou polní, které se tak rychle odvyklo, stoupáme na sedlo
Kaznok (4150m), abychom vstoupili do zelenějšího údolí. To se pro jednoduchost také jmenuje Kaznok a teče v něm řeka Kaznok.
K té jsme mířili, jen nás čekal dlouhý strmý sestup suťo-hliněným svahem, ve kterém jsme s batohy sotva drželi balanc.
Nízko kroužící sup navíc dokazoval, že opatrnosti tu rozhodně třeba. Unavení jsme sestoupili až k řece (3500m) a tekoucí vodu
jsme po týdenním pití kalů z jezera uvítali.
- 11. den (4km) - dopoledne lezeme prvovýstup na dosud nezlezený štít. Oslava na vrcholu je krátká, spěcháme se schovat před
kroupama. Ty se mění v déšť a ten po sléze ustává. Tak jestě posouváme kemp údolím o kousek výš.
- 12. den (15km) - dobré jídlo už si ani moc nepamatuju, pomalu dochází i dobré blufy a zbývají už jen ty špatné. K
tomu nekonečný výstup bahnem, sněhem a něčím mezi tím na Dvujné sedlo (4300m). Země temná, obloha temná, před očima
temno. Podle průvodce je sedlo krásné, rozdělené hřebem na dvě tak, že vznikají dvě dolinky, které se později spojují.
Asi jo. Ze sedla je sníh, tak jedem hezky rychle - kdo umí na botách, kdo neumí tam po držce. Nicméně Kostěj sklízí
plody zimního tréninku a dole ještě drobnosti, které při karambolech opadaly z batohu. Oproti plánu sestupujeme až k
jezeru Velké Allo (3150m), kam celou dobu svítilo slunce, zatímco my šli v mracích.
- 13. - 14. den (8km) - jeden den vychutnáváme krásu jezera. Asi nejhezčí kompozice z celé výpravy. Druhý den
se nalehko projdeme údolím Zindon pod Chimtargu. Jestli se sem někdy vrátím, tak z této strany. Krásné počasí,
krásná udolí. A to i když se navečer za Chimtargou zase honí mraky.
- 15. den (8km) - k jezerům se nahrnulo spousta lidí, tak jsme to raději zabalili a sestoupili k Malému Allo (2200m).
Představa, že bych tudy vystupoval už není tak lákavá, jako včera. Ale co by.
- 16. den (6km) - po divoké noci, kdy jsme pomáhali se snášením kohosi s horskou nemocí, jsme toho moc neušli
a odpočívali na zahradě místního farmáře (1900m). Nakonec z toho bylo příjemné odpoledne a další pochod jsme odložila na
další den
- 17.den (10km) - už jen sestup po cestě do civilaze, města Zimtut (1400m).
(Horo)lezení
Lezli jsme celkem třikrát. Jednou byla špatná kvalita skály (výstup Rozchrastaná na Severnyj), podruhé špatná kvalita
počasí (výstup Trojúhelníky na Parandas), no a potřetí byla cesta zase krátká (výstup Československá na Český štít). Všeobecné
pocity - krása z objevování neznámých a neprostoupenýc prostorů, strach z téhož, zvlášť když se ukáže, že potřebný friend kvůli
váze zůstal doma a já mám plnou ruku zbytečných. Na vrcholu vítěz a přitom zoufalec, který neví kudy dolů, dole nechci už více a přitom
v nejtemnějších zákoutích duše už přemýšlím, kdy zas.
Pokus o pětitisícový vrchol
Ve Fanských horách jich je hned několik, ale každého láká ten nejvyšší. Nejkratší výstup je ale dvoudenní s bivakem na hřebeni ve výšce
pěti kilometrů. To nám počasí se svým pravidelným rytmem, kdy se kolem druhé přes hřeben převalila bouřka a začalo pršet, nedovolilo. A tak padla volba
na jiné dva, které u Mutného jezera byly po ruce - Zamok (5050m) a Energyja (5120m). A shodou okolností v oba výstupové dny si počasí
dopřálo vyjímku. Při výstupu na Zamok totiž začalo pršet už v devět ráno a to tak, že jsme se rozhodli utéct ze sedla kousek pod vrcholem (4800m). S mírnou
ironií se nám pak v půlce sestupu ještě na chvíli vysmálo slunce, ale jen než mu přes ksicht mázli další mrak.
No a potom o dva dny později naopek nepršelo vůbec a to zrovna v den, kdy jsme se rozhodli pro poslední pokus na vysokou horu, na Energyi. Jenže
dopředu nikdo neví, jak bude, takže jsme vstávali vlastně už tradičně o pl čtvrté, abychom ve čtyři byli už na cestě. Z předchozích výstupů máme aspoň
představu o mezičasech, které nakonec víc než dodržujeme a do sedla Chimtargy (4800m) dorážíme o hodinu dřív než podle plánu. Tempo jsme drželi lavně z nervozity,
jak vypadá počasí na druhé straně, odkud se vždy problémy přihnaly. Ale dnes ne, je vymeteno, a tak v sedle chvíli zůstáváme a doplňujeme síly. Hřeben na vrchol vypadá
přívětivě a krátce.
Omyl. Asi už jsme si příliš na zdejší prostředí a přístup k hřebeni nějak přehlédli. A dal zabrat. A hned od něj čístý led, žádný sníh. Naštěstí jen kousek,
pak už se pokryl sněhem a svah se pomalu zvedá z nějakých 40 stupňů na padesát. A hřeben je všechno jen ne krátký. Nebo těch sil už tolik nezbylo. Každopádně
je to bolest a v monotónním stoupání sněhem není nic jiného, na co bz se dalo myslet. Jen v pauzách člověk najde sílu rozhlédnout se a okolí si trochu užít. Z letargie
nás vytrhává až samotný závěr, který je po ledové glazuře přes skalní stupeň. Hora se teda ještě trochu brání, ale ne moc, ne tak, aby nás odradila. Přece jen
už to je dávno, co někoho hostila. Tak se přes stupeň vzhoupnu dojistím ostatní a než rozeberu štand, už sedí všichni na vrcholu. A počasí drží, mraky jsou
dost vzsoko, aby byly vidět všechny ty hory Pamíru. Jednotlivé vrcholy se zdají být blízko, tak jak je člověk zvyklý z Tater, a přitom jsou mohutné, jak jsme pro
změnu zvyklí z Alp.
Sestup je pohodlný a rychlý, po řebeni ještě opatrně a potom po zadku sněhovými poli. Škoda, že jsem si nevzal goráče, nebo aspoň igelitový pytel. Takhle to
skončí houserem...
Kostěj
No a jak jsem říkal, naši expedici podpořili následující
|
stan Cragg |
|
stan Dome 2P |
|
cepíny, mačky a lezecký materiál |
a k tomu Míra, který nám půjčil benzínový vařič.