Na Zbojandu jsme se vypravili v počtu osmi odvážných můžu a dvou statečných žen. Jeli jsme nočním RegioJetem a dopřáli jsme si luxusu lehátkových kupé, abychom druhý den hezky pěkně čerství a vyspaní mohli hned po příchodu na chatu a krátkém obědě vyrazit vstříc horským vrcholkům.

S mačkami to byl pro některé ze začátku nezvyk a boj, ale mnohem víc jsme museli bojovat s větrem, který v nárazech dosahoval 150 km/hod. a málem nás sfoukl zpátky do doliny. Proto jsme druhý den moudře zvolili cesty žlabem nebo komínem a hřebenovkám jsme se radši vyhnuli. Zdálo se to skoro neuvěřitelné, ale odpoledne se vítr pomalu utišil a na malou chvíli zavládla příjemná horská idylka. Pak se obloha zatáhla a začalo hustě sněžit.

A sněžilo a sněžilo a nemělo to konce a ráno, když jsme se probudili a vyhlédli ven, byly kolem nás úplně jiné hory. Překrásné, bílé, panenské. A za chvíli už jsme si tou zářivou čistou bílou vrstvou sněhu prošlapávali novou stopu na Prielom a hřeben Svišťového štítu.

Hory nám na chvilku ukázaly svou nejvlídnější tvář, ale to trvalo opravdu jen krátce a s polednem už se z doliny i od západu zase hrnuly šedé chuchvalce mraků. To abysme se moc nezhejčkali a nepropadli snad romantice a idyle. Ale večer na chatě došel benzín pohánějící generátor a nakonec na tu pravou horskou romantiku u krbu, při svíčkách, s kytarou a vyprávěním veselých historek stejně došlo.

A následoval poslední den, den odchodu do doliny, a ten odchod jsme naplánovali netradičně přes Slavkovský štít. V názorech na to, jestli je to dobrý nápad, jsme nebyli úplně jednotní, což se výrazněji projevilo už v sedle na začátku Vareškového hrebeňa tím, že si ti méně odvážní z nás prosadili, že půjdou navázaní. Po docela dlouhé době, avšak krátké zdolané vzdálenosti jsme po důkladném uvážení rozhodli, že to takhle dál nepůjde, že bychom to do večera nestihli a že se rozdělíme.

Ve třech jsme zvolili sestup do malebné dolinky, kde už vedla červená značka do Smokovce. Myslím, že jsme se zas o tolik neochudili – i náš sestup byl dosti adrenalinový neboť vedl značně lavinózním terénem a kdy jindy se člověk může tak svobodně a bez námahy procházet hustým klečovištěm? (Ze sněhu vykukovaly jen úplné vrcholky klečí). A konečně tu došlo taky na sněžnice zatím úplně nevyužité. Za zmínku stojí ještě závěrečná vtipná příhoda, kdy jsme si na cestě nedaleko rozcestí s modrou značkou, která přichází ze Slavkovského štítu, říkali, že by bylo vůbec nejlepší, kdybychom se se zbytkem výpravy potkali přímo tam na tom rozcestí, ale že už jím asi dávno prošlil (trvalo nám celkem dlouho, než jsme cestu v té zasněžené malebné dolince našli). Jen jsme to dořekli, z lesa se za hlasitého křiku a chechotu vyřítil po zadku Dráťák, za ním úplně stejně ostatní a nakonec na lopatě Michal. Nezdržovali se hledáním nějakých cest, projeli tímhle způsobem asi půlku lesa a po zbytek cesty nám se smíchem vyprávěli o svých bolístkách, naraženinách a trhlinách v kalhotech v sedacích partiích. Na to rozcestí jsme nakonec došli společně.

Dál už není o čem vyprávět. V Kolibě jsme se nacpali haluškama, gulášem se šesti a dalšíma pochutinama, poseděli ještě pár hodin než nastala noc, pak jsme se uložili do lehátkových kupé a probudili se až ráno za svítání v Praze.

Byl to prima výlet. Díky odvážným mužům, statečné ženě a všem duchům hor, že se to tak pěkně vydařilo!