Zimní lezení v Toteskách

Noc ve vyhřátém spacáku ve stanu. Za plachtou pofukuje vítr a vločky neslyšně dopadají na tropiko. Noc se vyjasní a hvězdy ozáří cepíny zapíchlé před stanem. Všude se třpytí krásný panenský prašan. V údolí pomalu pohasínají světla z chalup rozesetých po lukách. Ze spacáků se ozývá klidné oddechování borců před ranním výstupem…

Tak takhle jsem se snažil zlákat Dušana, aby se k nám přidal, ale nakonec se i bez poezie přidal Ašík s Marbuelem, takže paráda, jedeme ve čtyřech.

Cesta k zblití

Vyrazili jsme večer z Prahy, Drát si hned na úvod stěžoval, že mu není úplně nejlíp a pak už jen řval do pangejtu jak jelen v říji. Pak se přidala ještě zimnice a další strasti a vypadalo to na ručník do ringu. Nicméně lezecký pud byl silnější než ten sebezáchovy a po noci ve stanu na parkovišti se rozhodl udělat pokus o dobytí Welser Hütte s námi. Lepší marodit na chatě než ve stanu u auta.

Ráno v devět vyrážíme na lyžích údolím až pod vrcholový výšvih k chatě. No výšvih... 1200m horizontálně a 800m vertikálně. Dle tři týdny staré Drátovy zkušenosti necháváme lyže pod úvodním traverzíkem zajištěným lanem a dále pokračujeme pěšky. Prašan po pás (mně po prsa) postup značně komplikuje, proto je diskuze o vhodnosti lyží na talíři celou cestu. Deset kroků pro dobytí jednoho metru mluví pro lyže, dlouhý úsek lesem s nezbytným zdoláváním překážek zase pro pěšmo. Nicméně touto debatou se příjemně stráví třeba i sedm hodin a tak konečně o půl šesté večer otevíráme winterraum. Dráta jsme nesetřásli, i s prázdným žaludkem a zdecimovaným tělem se nás udržel. Tma padá na krajinu o čtvrt hodiny později.

Komedie na Grosser Priel

Klasické ráno, v posteli doufám, že bude venku hnusně, aby se dalo ještě chvíli spát, ale jako na potvoru je hezky, takže se musí vstávat a vyrazit. Drát sbírá síly na chatě, jdeme jenom ve třech.

Máme vybranou ambiciózní cestu severozápadním hřebenem na Grosser Priel v klasifikaci 3+. Je to 8 délek lezení a pak terénem 1-2 na vrchol. Vzhledem ke zkušenostem s naší lezeckou rychlostí, ke sněhovým podmínkám a zejména k tomu, že se nám fakt nechce nikde bivakovat na sněhu, neaspirujeme na dosažení vrcholu hory, nýbrž jen lezeckého, a plánujeme po dolezení cesty slanit. Skála je slušně vyfoukaná, takže se dá nastoupit bez maček a cepínů.

První dvě délky slušně uplynuly, před námi je jedna délka snazšího lezení a Ašík prohlašuje, že nás čeká Kindergarten. S vidinou vycházky vyrážím vpřed po hřebínku, ale záhy mě zastavuje hladká 4 m vysoká stěnka se spárami v koutcích po obou stranách. Pravá je trochu širší, tak jdu do ní. No, možná je širší, ale chytů ani stupů tam moc není, tak jdu teda do té levé. No, ta nejenom že neobsahuje potřebné stupy a chyty, ale svojí šířkou nedává moc nadějí ani pro nějaké prasečtější techniky výstupu. Ještě pokus vpravo a pokus vlevo. Ambice čistého přelezu musí ustoupit boji o přežití. Ještě že je tady šikovně borhák. Chytám expresku a získávám první metr. To je málo, takže do borháku dávám ještě smyci jako stupačku. Už mám 2 metry, spára se tady dost rozšiřuje a narval jsem se do ní celý. Jenže se mi při tom manévru zasekla ve spáře skeleta, takže zoufale bojuji, abych ji vyndal, aniž bych vlastně pořádně věděl, na čem stojím druhou nohou a čeho se držím. Nakonec ji vypáčím, jenže ve spáře se nemůžu ani hnout a skála je pořád dost hladká. Kroutím se jako had, až se mi podaří sundat batoh a hodit ho dolů na polici (smyčky z jednoho ramena, popruh od batohu, smyčky na rameno, smyčky z druhého ramena, druhý popruh, smyčky na rameno, cvaknout batoh k lanu a poslat dolů, aniž by se člověk mohl pořádně otočit). Bez batohu to už jde, takže můžu za chvilku na promrzlé kluky zavolat, že mám štand. Kluci jsou borci, takže expresku ani stupačku nepotřebují.

Ašík překonává hladkou plotnu bez šlapání na borhák.

Následuje kousek sněhem pod skloněnou plotnu. Plotna je částečně pokryta sněhem, proto se nabízí využít k výšvihu na plotnu cepín. Nicméně následují neobratné pokusy o zabodnutí cepínu do prašanu. Nakonec však cepín poslouží pouze k odhrabání sněhu ze spodních partií a nechávám ho viset na zápěstí pro budoucí použití. Nástup na plotnu se zdá z blízké perspektivy poněkud převislý, nicméně nacházím pár chytů, neohrabaně smekám nohama na skále bez stupů, až se rozhoduji vzepřít na rukou. Zdánlivě snadná záležitost naráží na nedostatek sil, které zůstaly ve včerejším výstupu na chatu, a vyzvednout tak tělo s batohem je nakonec téměř nereálný podnik s výraznými komediálními prvky. Již rvu alespoň koleno na plotnu, když tomu všemu nasadí korunu cepín, který se svým bodcem zachytí o oko sedáku. Klečím tedy uvězněn ve shrbené nestabilní poloze na cepínu, který je na jedné straně topůrkem pevně zachycen v sedáku, a na druhé se mi poutko pevně svírá kolem zápěstí pravé ruky. Čím více se ji snažím vyprostit, tím více se svírá, potvora. Levou rukou se držím posledního stabilního bodu ve vesmíru. Situace je neřešitelná a nezbývá než zvolit částečně řízený sestup do předem připravených pozic opět pod plotnu. Druhý pokus probíhá veskrze obdobně, nicméně naštěstí bez výrazné škodící role cepínu.

NW Grat na Grosser Priel.

Po pár metrech je plotna roztržena několika spárami, postupuji značně otřesen z předchozích zážitků jednou z nich, načež zjišťuji, že nohama na ničem nestojím a rukama nic nedržím. V této situaci se ovšem nedá dlouho vydržet, a proto sjíždím po plotně dolů pod nejbližší frend. Při klouzání rukama zachytávám jistící lano, takže si pád chytám napůl sám a chlapci byli natolik shovívaví, že později tvrdili, že o žádném pádu nevědí.

Uznávám, že je na čase začít důvěřovat skeletám, v rámci možností se uklidňuji a začínám k výstupu krom chabých rukou a komediálních výstupů využívat ve větší míře i nohy. Zjišťuji, že to není špatný nápad, takže se v další délce dokonce podaří přelézt koutek, který je zdánlivě bez stupů. Respektive nějaké tam být musely, protože se mi tam opět zasekla skeleta. Ještě že to bylo těsně nad štandem, takže mi mohli s vyproštěním nohy vydatně pomoci kluci.

Nejtěžší úsek cesty, spáru nezměrné obtížnosti 3+ jsem si nejprve spletl se spárou sousední, která teda vypadala o něco snazší, nicméně jsem ji stejně odrbal „zimní variantou“ – skloněnou policí. Dolez k poslednímu štandu ošemetnou stěnkou do koutku na hladkých skloněných plotnách překonávám oblíbenou technikou s použitím kolene. Vlastně obou. Vzhledem k naprosté absenci vhodných stupů a chytů pokračuji stejnou technikou po plotnách nekonečný metr a půl. Po kolenou se hold leze pomalu. Naštěstí mě při tom nikdo neviděl a navíc už dosáhnu na štand.

Pár metrů se traverzuje po hladkých plotnách, kde bez uzardění a rozmýšlení čapám expresku jako madlo a následuje kousek sněhem ke slanění. To mají skvěle označené červenými reflexními trojúhelníky, takže počítají i s nočním dolezem. To jsme to ještě dobře stihli. Slaňujeme 2 x 25 m a pak najednou dvě 35 m slanění, protože poslední stanoviště jsme nenašli. Asi došly trojúhelníky. Nicméně s dvěma šedesátkami se dostáváme až na pevnou zem.

Mezitím se znatelně přiblížil čas večeře a tmy a zároveň vylezla oblačnost trochu výše, takže po stažení lan již není vidět na více než dvacet metrů. Naštěstí nemůžeme zabloudit, protože doprava bychom museli křižovat naše ranní stopy a doleva je tak výrazný hang, že se přece nedá poplést. A navíc máme GPS. Nicméně po pár metrech nám GPS evidentně ukazuje směrem, kde je jasně patrný hang a v hloubce dole jsou evidentně vidět šutry a stromy. Nakonec se opatrně pouštíme vytyčeným směrem a ukazuje se, že šutry a stromy jsou kameny a kleč a nejsou v hloubce 400 m pod námi, ale asi 15. Jsme tedy zachráněni, a když narazíme čelem do chalupy, tak už ji i vidíme.

Horezdar

Na sobotu jsme zhodnotili naše možnosti na normálku na Grosser Priel, abychom se taky podívali na vrchol, nebo klettersteigem na vedlejší kopec Schermberg. V obavě z dalšího prošlapávání jsme dali přednost hřebenové ferratě. Drát se dal do kupy, takže vyrážíme jako dvě dvojky na 30 m lanech průběžně se jistící k fixním prvkům ferraty. Na ferratě je několik úseků klasifikovaných stupněm C, kde je nezbytná výrazná pomoc ocelového lana už proto, že jak pravil kdysi moudře Jarin, voda v pevném skupenství snižuje tření.

Nicméně jsme silní mladí kluci, nástrahy překonáváme a kocháme se výhledy a sluníčkem. Na poslední úsek dokonce konečně využijeme mačky a cepíny, takže jsme to netahali nadarmo. Na vrcholku si ještě užíváme při zápisu do knihy náš zasloužený horezdar.

Výhledy na moře mraků pod námi.

Celý den jsou pěkné výhledy do včerejší cesty. Ukazuje se, že cesta končí asi ve třetině délky hřebene a že pokračování by rozhodně nebyl choďák 1-2, ale zřejmě poměrně komplikované hledání lehčí či těžší cesty ve spleti žlabů a žeber. Pokus o dosažení vrcholu by nám nepochybně trval ještě dalších pár dní.

Zajištěný hřebínek na Schermberg.

Domů

Ráno zabalit, uklidit a vyrazit do té sloty, která tam panuje. Vidět je na pár metrů, vítr fouká tak, že nás to sráží do kolen, a žene nám do očí další a další ostrá zrnka sněhu. Sestup probíhá rychle a poslepu. Dilema, jestli bylo dobře nechat lyže dole, je vyřešeno.

Auto nám dokonce ani moc nezasněžilo, takže v pohodě vyjíždíme ze svého parkplatzu, nicméně po pěti metrech sedne v závěji beznadějně na vanu a kola se divoce točí ve vzduchu. Lyžemi auto podhrabáváme a jeho kola se centimetr po centimetru zase vrací na pevnou zem.

A protože je to kousek, i za absolutní psoty, která panuje na silnicích, se dostáváme za 4 hodiny do Prahy a dále do svých domovů.

Bylo to prima.