Nějakým zázrakem jsme v mezeře mezi všemi virovými šílenstvími stihli dočasně pláchnout do Rakouska. Sice jen na prodloužený zářijový víkend a ne strategicky až do jara, ale ještě jsme stihli chytit parádní babí léto. Snadné zapomenout, že existuje něco jako obligátní tatranská odpolední bouřtička a hřmění za kopcem! Lézt se dalo hezky pěkně vždycky až do večera.

Výprava se poskládala nakonec šestičlenná – Blek s Michalem to nemohli vydržet a najeli do Raxu už s předstihem, Řezin s Drátem, já a Ašík jsme dojeli v závěsu ještě ve čtvrtek pozdě večer. V lezeckém kempu v Höllentalu se okolní stany v noci chvějí hrůzou – vypouští někdo pneumatiky u okolních aut? Nebo snad přijel lunapark se skákacím hradem v pokročilou noční hodinu? Ale to nic, to jen cirkus Řezka nafukuje svůj monstrózní neprosvítitelný rodinný stan. Okouzleni uléháme. Michala s Blekem jsme stavbou cirkusu samozřejmě vůbec nevzbudili, stejně se jim chtělo čůrat…

Další dny jsme přelezli všechno možné, ale o chrabrých činech, vysokých číslech a dalších úspěších si musíte nechat vyprávět od dalších účastníků. Já si nejvíc pamatuju páteční lezení v mlze na parádní Preinerwandplatte – obrovskou náhorní plotnu, kterou jsme málem nenašli.

V sobotu se pustili Řezin s Dráťákem do čehosi blíže v údolí, Dráťák si tam, tuším, liboval v nějakém komíně a celkově se jim tam moc líbilo. Michal s Blekem nasvištěli ve zrychleném řízení lanovkou na hřebeny a za chvíli už byli u Lechnermauer­nwand. My s Ašíkem jsme zatím funěli z údolí delší, zato horší cestou za nimi. V mapě byl v úseku s největším převýšením nakreslený nevinný žebříček – čekali jsme, že to prostě bude víc do kopce, třeba pár lan, možná kramlí. Netušili jsme, že si bohatě užijeme vyčvachtanou ferratu křižovanou sem a tam potůčkem. Vylepšená byla množstvím konstrukcí, divných řetězů, žebříků a křivých schodů, že jsme dokonce podezřívali Jirku Tlustoše, že to tam Rakušanům nasvařoval. To jsme přežili a nahoře už to bylo krásné lezení, i když já jsem za Michalem supěla a hákovala co šlo. Blek a Michal tam mezitím stihli 1,5 cesty a do kempu narozdíl od nás došli na pohodu a za světla.

V neděli jsme ještě polezli na Stadelwand, my s trochu trapným hodinovým hledáním cesty. Zrychlená dvojka M+B si hodili Frisbeeplatte a jeli domů, Ř+D zas stihli pivo, když na nás tu hodinu čekali.

Bylo to parádní, podzim v Alpách byl přívětivej. Já jsem se nemohla odtrhnout o botanických vjemů, kdo by čekal, že to tam pokvete, když v Čechách už jsou tak asi chryzantémy v předzahrádce. Tak tady ještě květena a těším se na příště!

Nějaký hořeček, protěž a brambořík, pod Preinerwand ale rostlo horské rajče!