Po dlouhé době se mi podařilo domluvit výlet do oblasti Mont Blanc. Dlouho jsem uvažoval o výstupu ze západu nějakou ne moc často chozenou cestou. Odjíždíme tedy s Áňou, Marbuelem a Ašíkem a velkými plány směrem do Courmayeru i když vygooglené informace neslibují úplně pohodové lezení. Vzhledem k našemu stálému pobytu v nížinách a nezkušenostem některých účastníků zájezdu s větší nadmořskou výškou máme v plánu celkem poctivý aklimatizační postup a hned cestou spíme poblíž sedla Grant st. Bernard ve výšce cca 2100 m. Brzo ráno, v zimě a dešti, balíme stany a pokračujeme na sedlo. Snídáme v autě, venku padá déšť se sněhem. Dopoledne odjíždíme do Val Veny na jižní straně Mont Blancu.

Počasí není úplně ideální, ale i tak za občasných přeháněk šlapeme na bivak Rainetto (Petit Mont Blanc), který je ve výšce 3047 m. Na bivaku je 9 těsných míst k ležení a i když na večer doráží pětičlenná rodinka, tak se vejdem. Brzo ráno vyrážíme směr Petit Mont Blanc, ale jeho vrchol si necháváme na zpáteční cestu, a sestupujeme pomocí fixního lana na stejnojmenný ledovec zmrzlým suťákem. Přechod ledovce je bez problémů a po překonání okrajových trhlin pokračujeme dále strmým svahem bez jištění až na východní vrchol Aiguilles de Tré la Tête 3895 m. Na celém kopci jsme úplně sami, paráda. Zpět sestupujeme stejnou cestou. Jediné nepříjemné místo je pak bahnito-kamenitý výšvih zpět na sedlo, který opatrně zdoláváme po jednom za pomoci fixu. I tak se to neobejde bez padajících kamenů. Relax v sedélku ještě obohatíme výstupem na malý vrcholek Petit Mont Blanc, odkud zkoumáme západní stranu Mont Blancu. Podmínky ve stěně a kondice teamu ale nevypadají ideálně, tak přemýšlíme o alternativním plánu. Dolů nepospícháme, protože chceme ještě kvůli aklimatizaci přespat na bivaku. Bohužel mezi tím na bivak dorazilo asi 10 lidí a další jsou na cestě, tak jsme nuceni ještě večer sestoupit až k autu.

Na restday sjíždíme do údolí omrknout nějaké sportovky. Pro moje oteklé nohy s puchýřema není lezení v lezečkách zrovna odpočinková záležitost, ale skála vypadá lákavě i v tom odpoledním vedru. Obtížnost nás trochu překvapuje a jelikož je ten restday, tak se po třech cestách raději jdeme ochladit do nedaleké řeky.

Na další den plánujeme s Michalem místní oblíbenou cestu Diretta al banano 5c (5a obl.) 280m, 9 délek. Áňa s Honzou lezou jinou cestu kousek vedle (Bucce d’arancia 5c (5b obl.) 280m, 9 délek). Pokud jste někdy toužili po vícedélkovém Drátníku nebo Palicích, tak tohle je ono! Pevná stěna z ruly nebo ortoruly, většina cest za 6a mebo 6b, luxusní lezení s velmi dobrým odjištěním a značením cest. A hlavně: nikde nikdo! Tato parádní oblast se nachází jihovýchodně od městečka Arnad v Itálii. Po zdolání vrcholu, sestupu, koupeli a dobrém jídle se vracíme na noc do Courmayeru na už ověřené parkoviště.

Následující den balíme věci na lezení a spaní na ledovci a přesouváme se přespat na konec cesty ve Val Ferret, abychom přespali co nejvýš (kolem 1800). Počasí není zrovna přívětivé, ale předpověď je slibná, tak brzo ráno vyrážíme na lanovku a vyjíždíme na Punta Helbronner novou otáčecí kabinou Skyway. Počasí se pomalu vylepšuje a my přecházíme ledovec do sedla Col du Midi, kde chceme zůstat několik nocí.

Na další den jsme si naplánovali skalní vystup na Pyramide du Tacul. Krásné lezení v pevné skále cca 250 výškových metrů. Cestu občas trochu hledáme a při slanění se nám 2× sekne lano, takže ke stanům se dostáváme až večer, což nám výrazně krátí odpočinek před výstupem na Mont Blanc. Vstávání odkládáme tedy „až“ na 2.hodinu ranní.

Asi ve 3:20 začínáme šlapat mým pomalým expedičním tempem směrem na Mont Blanc du Tacul a i tak se v mlze docela potíme. Stoupání je dlouhé, ale naštěstí v té tmě to není moc vidět, tak to jde celkem dobře, až na menší odbočku k vrcholu který se normálně obchází. Ale nejsme tu sami a zjišťujeme, že se musíme kus vrátit. Docela tu fouká a vrcholová část je dost zledovatělá, tak je slézání celkem opatrné. Pod vrcholem potkáváme Áňu s Marbuelem a společně se vracíme na správnou cestu.

Další obtížnější úsek nás čeká při výlezu na hřeben Mont Mauditu. Je to 60 m strmého ledového svahu, který už je naštěstí vyšlapán, tak to s opatrností a prázdnými střevy některých účastníků jde i s jedním cepínem bez jištění. Při zpáteční cestě toto místo slaňujeme. Následuje dlouhý traverz Mauditu zpestřený ledovou stěnkou a pak se už za stálého funění pomalu, ale jistě přibližujeme k vrchlu Mont Blancu.

Na vrchol vystupujeme s Ašíkem cca v 9:45 a naštěstí se už i vybralo počasí a můžem se konečně kochat výhledama a dělat selfíčka. V závětří za vrcholovou převějí je celkem příjemně a tak čekáme na Áňu s Marbuelem. Dorážejí asi hodinu po nás.

Dolů pak sestupujeme pohodovým tempem stejnou cestou bez větších komplikací až ke stanům. Dáváme, jak jinak než luxusní, večeři a brzo uléháme, abychom mohli zase brzo vstát, zabalit a ještě po ztuhlém ledovci přejít na lanovku.

V sobotu lanovkou dolů na parkáč, zmrzlina, pizza a hurá domů.

Dráťák

Fotky z akce: http://hkpardubice.rajce.idnes.cz/…14._8._2016/